Jak to ve skutečnosti je? - Vzkaz od mrtvého

7. kapitola – Vzkaz od mrtvého


„NE, vy mi lžete, to nemůže být…“
„…pravda? Je mi líto, že vás musím opravit, ale pravda to být může a v tomto případě bohužel i je.“
Christina vypadala, že ji opustila všechna síla, byla apatická, jako by jí už na ničem nezáleželo. Ve Snapeovi vyvolával pohled na ni rozporuplné pocity. Nesnášel to, říkat někomu tyhle zprávy. A už vůbec nestál o to být při tom, když ten někdo kvůli nim trpí. Tvářil se naprosto neutrálně, ale bylo mu Christiny líto. Ještě se ani pořádně nevzpamatovala z posledního šoku a už se musí vyrovnávat s dalším. Následné myšlenky utnul hned v okamžiku, kdy si začal uvědomovat, že ten první šok měl na svědomí on. Sice nevědomky, ale…
Najednou se prudce pohnula a rozeběhla se ke dveřím. Zareagoval okamžitě a postavil se mezi ni a východ.
„Pusťte mě! Hned mě pusťte, slyšíte!“
„Bohužel, v takovémto stavu vás odtud pustit nemohu. Kvůli mně jste chtěla spáchat sebevraždu. Nedokážu předvídat, co byste udělala kvůli němu.“
Čekal další odpor, ale nic takového se nestalo. Svezla se před ním na kolena a začala se otřásat nekontrolovatelnými vzlyky.
„Proč on? Nechápu to,“ zespoda na Severa upřela své zelené oči, teď trochu opuchlé od pláče „vždyť byl v Řádu tak krátce.“ Zatřásla se. „A šel tam kvůli mně…“
Severus nevěděl, co má dělat. Jak ji utěšit. Nevzpomínal si, kdy naposled mu někdo brečel u nohou, a měl tušení, že k tomu zatím nikdy nedošlo.
Najednou se Christina prudce zvedla. Pláč ustal a z tváře jí bylo možno vyčíst touhu po pomstě.
„Kdo to byl, řekněte. Vy to víte.“ Vyzařovala z ní chladná vyrovnanost, která se Snapeovi vůbec nelíbila. „Musím vědět, kdo ho zabil!“
Chvíli trvalo, než promluvil. „Zemřel na ošetřovně, podlehl svým zraněním, která byla opravdu vážná.“
„Ne, tomu nevěřím, já ho znám.“ Se vzlyknutím se opravila. „Znala jsem ho… Věřte mi, Egon nebyl ten typ, co by se nechal takhle jednoduše zabít!“
„Byl snad něco lepšího než my ostatní? Byl snad něco víc, že se od něj všechny kletby odrážely a nemohly ho zranit? Pohrdlivě si odfrkl. „Silně pochybuji, že by na tom náfukovi byl jen stín výjimečnosti.“
Ve zlomku následující vteřiny Christina bleskově vytáhla hůlku a prudce s ní mávla, než ho ale její kletba stihla zasáhnout, líným pohybem zápěstí ji odzbrojil a její hůlku efektně zachytil.
„Co si to dovolujete?! Kdo vám dal právo takhle o něm mluvit, vždyť je to sotva pár hodin, co umřel!“ Ačkoliv byla teď proti němu prakticky bezmocná, nedala na sobě znát ani náznak strachu. „A laskavě mi vraťte mou hůlku.“
Situace sice moc vtipná nebyla, on se ale musel usmát. Pohled na ni, jak tu před ním neohroženě stojí a vyzývavě se na něj dívá, ho bavil.
„Před chvílí jsem měl takový pocit, jako byste mě chtěla uřknout, myslíte si snad, že vám to budu usnadňovat?
Christina zuřila. „Nehrajte si se mnou, Snape, nemám na to čas. Někdo zabil Egona a já musím zjistit, kdo to byl. Okamžitě mi ji dejte!“
„Zapomněla jste na dupnutí, to by vašemu výlevu dalo tu správnou tečku.“ Pobavený úšklebek z jeho tváře ale už zmizel, nahradilo ho pozvednuté obočí. „Vy si vážně myslíte, že zjistíte, čí kouzlo mu způsobilo smrtelné zranění?“
„Je to má povinnost! On by udělal to samé, kdyby se něco stalo mně.“
Natáhl k ní ruku s její hůlkou.
„Vaše naivita je skoro obdivuhodná.“

Na ošetřovně ji madam Pomfreyová zavedla k lůžku až úplně vzadu v levém rohu, které bylo celé zakryté závěsy. Christina už neplakala, chtěla se s ním ještě rozloučit a slíbila si, že bude silná. Sedla si k němu na postel. V tom okamžiku ale něco upoutalo její pozornost. Na zemi vedle postele ležela propiska. Věděla už dávno, že Egon pohrdal zastaralými brky a vždy u sebe nosil propisku. Jak s úsměvem prohlašoval, všude není inkoust. Nebyla to tedy sama propiska, která ji zaujala, ale propiska ležící na zemi u postele, na které Egon zemřel. V náhlém impulzu mu zajela rukou do kapsy hábitu. Nic. Ani nevěděla, co vlastně hledá… Potom ho však vzala za ruku a obrátila ji dlaní nahoru. Odtáhla mu od sebe prsty, ve kterých svíral malý kousek papíru. Zadržela dech a rozložila ho. Roztřesenou rukou tam bylo napsáno jedno slovo.

Ošetřovna.

Rozrušilo ji to. Co to má znamenat? Snažil se jí snad Egon něco sdělit? Byl to vzkaz určený pro ni? Bylo zjevné, že ho napsal na poslední chvíli. Z ošetřovny skoro vyběhla a spěchala k sobě do kabinetu. Musí přemýšlet.
„Christino!“
Podle hlasu poznala Remuse a zastavila se, aby ji mohl dohonit.
„Christino, je mi to tak líto, myslel jsem, že ses ptala na svého přítele, omlouvám se za to kruté nedorozumění.“ Provinile se na ni zahleděl. „Upřímnou soustrast.“
„Ne, to nic, já… měla jsem strach o…bála jsem se, že Severus doplatil na mou chybu. Nikdy by mě nenapadlo, že Egon zatím…Jsem tak pitomá!“
„To už nikdy neříkej, nemohlas to vědět. Navíc když ho přivezli, nevypadalo to s ním tak zle a kdybych nevěděl, že…“
Myslela si, že se přeslechla. „Cože? Reme, ta jeho zranění nebyla vážná?“ Stále víc ji pronásledoval pocit, že něco je špatně.
Lupin vypadal zaskočeně. „Totiž, je to jen má domněnka, ale rozhodně nevypadal na to, že za chvíli umře. Ale víš přece, jak zákeřná je černá magie, smrtijedi znají kletby, o kterých my nemáme ani tušení. O jejich účincích nemluvě.“
Christina se klidnější necítila, ale zatím se rozhodla, že to pustí z hlavy. Teď musí zjistit, co měl znamenat ten vzkaz.

Byla už hluboká noc. Severus se právě vracel ze schůze smrtijedů a rozhodně by nemohl tvrdit, že se bavil. Jeho tělo sice tentokrát nebylo zkrášleno další jizvou, ale Voldemotova radost jeho náladu nezlepšila. Výsledky bitvy v Prasinkách Pána zla celkem potěšily. Jeho smysly už sice byly poněkud otupělé, takže pozornost ochabovala, přesto si však nemohl nevšimnout, že dveře jeho kabinetu jsou mírně pootevřené. Okamžitě vytáhl svou hůlku a potichu vešel dovnitř. Téměř neslyšně zamumlal kouzlo zjišťující lidskou přítomnost. K jeho překvapení by vetřelec měl být v ložnici. Vešel tedy potichu dovnitř a málem upustil hůlku na zem. Na jeho posteli ležela polonahá Grace Raileyová. Na sobě měla jen zelené spodní prádlo a svůdně se na něj usmála.
„Kdes byl tak dlouho, už tu na tebe čekám.“ Přehodila si nohu přes nohu a slastně se protáhla. Korunovala to tím, že si rozpustila vlasy.
V první vteřině zažil skutečný šok, postupně se z něj ale dostával a začal racionálně uvažovat. Neutrálním hlasem se zeptal: „Jak jste se sem u Merlina dostala? Nevzpomínám si, že byste tu byla, když jsem odcházel.“
„Oh, nejspíš jste zapomněl zavřít dveře.“ Úsměv z tváře jí nemizel. „Je zelená vaše oblíbená barva, že?“
„Ne, raději mám červenou a zlatou.“ Pohrdavě se ušklíbl.
„No, v tom případě si to můžu klidně sundat, když vám to vadí.“ Pomalu si začala stahovat ramínko u podprsenky.
„Nechte toho, ženská bláznivá.“ Pozorně se na ni zahleděl. „Dobrá, co jste pila?“
„Ale no tak, nechceš mi snad tvrdit, že tě nepřitahuju, Seve.“ Zasmála se. „To ti neuvěřím.“
Rázně vykročil k posteli, hrubě ji vzal za paži a donutil ji postavit se na zem. „Aby bylo jasno, netykáme si a jsem si zcela jistý, že nehořím touhou se vyspat s někým, kdo zjevně nemá všech pět pohromadě. Nevím, jak jste na takový nesmysl přišla, ale teď okamžitě opusťte tenhle kabinet a děkujte Bohu, že zatím nemusíte opustit tuto školu.“
Jeho slova se minula účinkem. Černovláska přistoupila těsně k němu a rukama mu přejela po hrudi. „Nebuď přece tak odtažitý. Já vím, že to chceš, my prostě patříme k sobě,“ zašeptala těsně u jeho ucha. Prudce ji od sebe odstrčil.
Grace si povzdechla. „Severusi, Severusi, ty ani nevíš, jak velkou chybu teď děláš. Ale můžeš si být jistý, že přijde den, kdy mě budeš prosit, abych tě políbila.“ S hrdě vztyčenou hlavou odkráčela z jeho kabinetu.